na Blog.cz

Nemáte někdy pocit, že žijeme v recenzích? Nebo možná spíš v jedné velké celosvětové recenzi….

Přemýšlela jsem o té věčné nespokojenosti všude kolem nás. A to mě dovedlo i k přemýšlení o té věčné kritice…

Kritizujeme všechno, všechny a všude. Kritizujeme pořady v televizi, jídlo v restauracích, kritizujeme politiky, vládu, kritizujeme okolní státy a jejich obyvatele, kritizujeme platy, sociální systém, ale kritizujeme i oblečení, zvyky, styl života… Ale proč?

Ano, samozřejmě, je třeba trochu kritiky. Ale té konstruktivní, té, která nás někam posune. Té, která nám pomůže být lepšími lidmi. Ale k čemu je dobré kritizovat úplně všechno?

Jdeme s pár přáteli do restaurace, a protože jsme pospolitá parta, vybereme společně jedno jídlo a všichni si ho objednáme. Vždycky jsem se na tenhle "rituál" těšila, protože to bylo děsně fajn. Nemuseli jsme totiž řešit, kdo si co dal, jak to chutná a podobně, protože jsme to prostě věděli ze svého talíře. Jenže tentokrát jsme se do debaty o jídle přece jen dostali.

"To maso bych víc okořenila, třeba tymiánem, to by bylo lepší."

"…" na to zkrátka nešlo nic říct. Jak někomu vysvětlit, že když je maso s hořčičnou omáčkou, tak zkrátka nebude s tymiánem, fakt netuším.

…." ano, samozřejmě, velikost brambor je pro výslednou chuť pokrmu velice důležitá….

jen pro vysvětlenou - rajče byla obloha, jeden dílek….

Fakt je, že ani mě nechutnalo… Ale ne proto, že i mě by něco vadilo. Upřímně mi bylo jedno, jak velké budou brambory, zda sním či nesním přílohu a ani jsem neočekávala, že pokud si objednám maso na hořčičné omáčce, bude tam i tymián. Nechutnalo mi, protože místo skvělého pokecu, tak jako vždycky, se kritizovalo jídlo. A to jídlo bylo samo o sobě moc dobré! Zde bych jako konstruktivní kritiku brala řeči typu: "To maso je připálené", "Zelenina je zkažená", "Omáčka je přesolená" a podobně.

Čtete někdy komentáře pod články na internetu? Nebo třeba pod novinovými zprávami? Já ano. Je pochopitelné, že u zprávy o tragické události nebude výčet usměvavých a pochvalných komentářů. Ale když čtu pod článkem "Obětavý muž zachránil malé holčičce život" o tom, jak je to jen výmysl nebo že to udělal jen pro vlastní prospěch, tak se mi chce zvracet.

Proč chceme světu neustále dávat najevo, že my jsme ti nejlepší? Proč se přít o tom, že náš názor je jedinej správnej?

Je toho ještě tolik, co mám na srdci. Ale možná je to úplně jedno…. protože tohle stejně nebude chtít nikdo číst….

střípky z minulosti,

bodají a pálí,

kdo vrátí štěstí,

když už je v dáli,

říkals mi královno,

a přitom pro tebe,

já byla hračka,

a cesta do nebe,

milovat neznamená mít,

a tos ty neveděl,

milovat neznamená snít,

to neznala já, bohužel,

potom to přišlo,

okamžik pouhý,

zmizelo všechno,

sny, plány, touhy,

tvá láska zmizela,

jak letní bouřka,

proč mě tak trestáš,

proč tahle zkouška?

padám a padám,

nevnímám nic,

tolik tě postrádám,

avšak nechci už nic!

nech si svou lásku,

nech si svůj cit,

to tys zradil,

tak nech mě už být….

Nechci tě, neodpouštím …